Obecné informace byly čerpány z Katechismu katolické církve.
…
Křest
Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti, stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k církvi a stáváme se účastnými jejího poslání: „Proto se křest správně a vhodně definuje jako svátost znovuzrození skrze vodu ve slově.“
Nazývá se křest podle hlavního obřadu, kterým se vykonává: křtít (řecky „baptizein“) znamená „pohroužit“, „ponořit“. „Ponoření“ do vody je symbolem pohřbení katechumena do Kristova smrti, z níž povstává skrze vzkříšení s ním jako „nové stvoření“ (2 Kor 5,17; Gal 6,15).
Tato svátost se také nazývá „koupelí znovuzrození a obnovení Duchem svatým“ (Tit 3,5), protože vyjadřuje a uskutečňuje ono zrození z vody a Ducha, bez něhož „nikdo nemůže vejít do Božího království“ (Jan 3,5).
„Toto obmytí se nazývá osvícení, protože ti, kdo jsou vyučováni, jsou v mysli osvíceni …“ Pokřtěný se stal „synem světla“ a „světlem“ (Ef 5,8) potom, „kdy se mu dostalo světla“, protože ve křtu přijal Slovo, „pravé světlo, které osvěcuje každého člověka“ (Jan 1,9): „Křest je nejkrásnějším a nejvelkolepějším z Božích darů … Nazýváme ho darem, milostí, pomazáním, osvícením, šatem neporušitelnosti, koupelí obnovy, pečetí a vším, co je nejcennější. Dar, protože je dán těm, kteří nic nepřinášejí; milost, protože je udělován i viníkům; křest, protože hřích je pohřben do vody; pomazání, protože je svatý a královský (takoví jsou ti, kdo jsou pomazáni); osvícení, protože je oslnivým světlem; šat, protože zakrývá naši hanbu; koupel, protože nás omývá; pečeť, protože nás chrání a je znamením Boží svrchovanosti.“
Obřad křtu
Význam a milost svátosti křtu se ozřejmují jasně v jeho obřadech. Jestliže věřící pozorně sledují gesta a slova tohoto obřadu, jsou zasvěcováni do bohatství, které tato svátost vyjadřuje a působí v každém nově pokřtěném.
Znamení kříže na počátku slavnosti vyjadřuje Kristovu pečeť na tom, který mu hodlá náležet, a znamená milost vykoupení, kterou nám Kristus získal svým křížem.
Hlásání Božího slova osvěcuje kandidátům i shromáždění zjevenou pravdu a vyvolává odpověď víry neoddělitelnou od křtu. Vždyť křest je zcela zvláštním způsobem „svátostí víry“, protože je svátostným vstupem do života víry.
Poněvadž křest znamená osvobození od hříchu a od jeho podněcování, ďábla, pronáší se nad kandidátem exorcismus (jeden nebo více). Kandidát je pomazán olejem katechumenů nebo na něho celebrant vkládá ruku a on se pak výslovně zříká satana. Po této přípravě může vyznat víru církve, které je křtem „svěřen“.
Křestní voda se pak posvětí modlitbou epikleze (ať už v té chvíli, nebo o velikonoční vigilii). Církev prosí Boha, aby skrze jeho Syna moc Ducha svatého sestoupila na tuto vodu, aby se tak „zrodili z vody a Ducha“ (Jan 3,5) ti, kteří jí budou pokřtěni.
Pak následuje podstatný obřad svátosti: křest ve vlastním slova smyslu, který vyjadřuje a uskutečňuje odumření hříchu a vstup do života Nejsvětější Trojice skrze připodobnění Kristovu velikonočnímu tajemství. Křest se udílí mnohem výrazněji trojnásobným ponořením do křestní vody. Ale již od prvních dob se může udělovat tím, že se třikrát lije voda na hlavu kandidáta.
Při trojím lití vody kněz říká: „N., já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“
Pomazání svatým křižmem, vonným olejem posvěceným od biskupa, znamená dar Ducha svatého, který nově pokřtěný obdržel. Stal se křesťanem, to je „pomazaným“ Ducha svatého, přivtěleným ke Kristu a pomazaným na kněze, proroka a krále. Toto první pomazání předznamenává druhé pomazání svatým křižmem, které uděluje biskup: to je svátost biřmování, která takřka „potvrzuje“ a dokonává křestní pomazání.
Bílý šat znamená, že pokřtěný se „oblékl v Krista“ (Gal 3,27): s Kristem vstal z mrtvých. Svíce, zažehnutá od paškálu, znamená, že Kristus nově pokřtěného osvítil. Pokřtění jsou v Kristu „světlem světa“ (Mt 5,14). Nově pokřtěný je nyní Boží dítě v jednorozeném Synu. Může říkat modlitbu Božích dětí: Otče náš.
…
Biřmování
Svátost biřmování tvoří se křtem a eucharistií souhrn „svátostí uvedení do křesťanského života“, jejichž jednotu je nutno uchovávat. Je tedy třeba vysvětlovat věřícím, že tato svátost je potřebná k dovršení křestní milosti. Vždyť „svátost biřmování“ pokřtěné „dokonaleji spojuje s církví a obdařuje zvláštní silou Ducha svatého, proto jsou ještě více povinni šířit a bránit víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové“.
Proroci ve Starém zákoně hlásali, že Duch Pána spočine na očekávaném Mesiáši pro jeho spásné poslání. Sestoupení Ducha svatého na Ježíše ve chvíli, kdy přijal křest od Jana, bylo znamením, že to je on, který má přijít, že on je Mesiášem a Božím Synem. Od okamžiku, kdy byl působením Ducha svatého počat, celý jeho život i jeho poslání probíhá v naprostém společenství s Duchem svatým, kterého mu Otec dává „v míře neomezené“ (Jan 3,34).
Tato plnost Ducha neměla být jen výsadou Mesiáše, ale měla být sdělena celému mesiášskému lidu. Kristus vícekrát přislíbil toto vylití Ducha; tento příslib uskutečnil nejprve v den velikonoc a později skvělejším způsobem v den letnic. Apoštolové, plni Ducha svatého, začali „hlásat velké Boží skutky“ (Sk 2,11) a Petr prohlásil, že toto vylití Ducha na apoštoly je znamením mesiášské doby. Ti, kteří tehdy uvěřili kázání apoštolů a dali se pokřtít, dostali pak „dar Ducha svatého“ (Sk 2,38).
„Od té doby apoštolové, plníce Kristovu vůli, udíleli nově pokřtěným skrze vkládání rukou dar Ducha, který přivádí k plnosti křestní milost. To vysvětluje, proč se v listu Židům mezi prvními prvky křesťanské výchovy připomíná nauka o křtech a také o vkládání rukou. Katolická tradice právem považuje toto vkládání rukou za původ svátosti biřmování, která jakýmsi způsobem činí v církvi milost letnic trvalou.
Aby se lépe vyjádřil dar Ducha svatého, velmi brzy se přidávalo ke vkládání rukou mazání vonným olejem (křižmem). Takové pomazání vysvětluje jméno „křesťan“, jež znamená „pomazaný“ a pochází od jména samého Krista, kterého „Bůh pomazal Duchem svatým“ (Sk 10,38). Výraz biřmování (z „confirmatio“ — utvrzení) naznačuje, že tato svátost dotvrzuje křest a posiluje křestní milost.
V prvních staletích se biřmování obvykle slavilo se křtem, a tak s ním tvořilo, podle slov sv. Cypriána, „dvojitou svátost“. Kromě jiných příčin, množení křtů dětí, a to v kterékoliv roční době, a vzrůst farností (venkovských), spojený s narůstáním diecézí do velkých rozměrů, nedovolovaly biskupovi, aby byl přítomen na všech křestních slavnostech. Proto se na Západě dávala přednost tomu, aby biskupovi bylo vyhrazeno dovést křest k naplnění, a tak dochází k časovému rozdělení obou svátostí. Východ naopak uchoval obě svátosti spojené, takže biřmování uděluje sám kněz, který křtí. Může to však vykonat jen „křižmem“, které posvětil biskup.
V obřadu této svátosti je třeba vzít v úvahu znamení pomazání a to, co pomazání naznačuje a vtiskuje: duchovní pečeť. Ve starodávné biblické symbolice má pomazání velké bohatství významů. Olej je znamením hojnosti a radosti, očišťuje (mazání před i po koupeli), dělá mrštným (mazání atletů a zápasníků); je znamením uzdravení, protože hojí pohmožděniny a rány a dává vyzařovat kráse, zdraví a síle.
Všechny tyto významy mazání olejem se setkávají ve svátostném životě. Pomazání olejem katechumenů před křtem znamená očištění a posílení; pomazání nemocných vyjadřuje uzdravení a útěchu. Pomazání posvátným křižmem po křtu, při biřmování a kněžském svěcení je znamením zasvěcení. Prostřednictvím biřmování se křesťané, tedy ti, kteří jsou pomazaní, mnohem více podílejí na poslání Ježíše Krista a na plnosti Ducha svatého, jímž je vrchovatě naplněn, takže celý jejich život šíří líbeznou vůni Kristovu.
Tímto pomazáním dostává biřmovanec „označení“, pečeť Ducha svatého. Pečeť je symbolem osoby, její autority a jejího vlastnictví nějakého předmětu — proto se vtiskovala vojákům pečeť jejich vůdce, anebo otrokům znamení jejich pána —, ověřuje právnický úkon nebo určitý dokument a v určitých případech jej kryje tajemstvím.
Sám Kristus prohlašuje, že je označen pečetí svého Otce. I křesťan je označen pečetí: Bůh si nás v Kristu pomazal, „vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku“ (2 Kor 1,22). Tato pečeť Ducha svatého znamená, že naprosto patříme Kristu, že jsme navždy k jeho službám, ale také je příslibem božské ochrany ve velké (konečné) eschatologické zkoušce.
Biřmování — stejně jako křest, jehož je dovršením — se uděluje pouze jedenkrát. Vtiskuje totiž do duše nezrušitelné duchovní znamení, „znak“; ten pak je znamením toho, že Ježíš Kristus vtiskl křesťanovi pečeť svého Ducha a přitom ho oděl mocí shůry, aby byl jeho svědkem.
Svátost biřmování může a má přijmout každý pokřtěný, který ji dosud nepřijal. Protože křest, biřmování a eucharistie tvoří jednotný celek, „věřící jsou povinni přijmout tuto svátost ve vhodnou dobu“; bez biřmování a eucharistie je totiž svátost křtu jistě platná, ale uvedení do křesťanského života zůstane nedokončené.
…
Svátost smíření
„Ti, kdo přistupují ke svátosti pokání, dostávají od Božího milosrdenství odpuštění urážek, kterých se proti Bohu dopustili, a zároveň se smiřují s církví, kterou zranili svými hříchy a která svou láskou, příkladem a modlitbami pracuje na jejich obrácení.“
Nazývá se svátost obrácení, protože svátostně uskutečňuje Ježíšovu výzvu k obrácení, návrat k Otci, od něhož jsme se vzdálili hříchem. Nazývá se svátost pokání, protože posvěcuje osobní i církevní proces obrácení, lítosti a zadostiučinění křesťana hříšníka.
Nazývá se svátost zpovědi, protože odsouzení, vyznání hříchů před knězem je podstatným prvkem této svátosti. V hlubokém smyslu je také „vyznáním“, uznáním a chválou svatosti Boha a jeho milosrdenství vůči hříšnému člověku. Nazývá se svátost odpuštění, protože prostřednictvím kněžského rozhřešení Bůh uděluje kajícníkovi „odpuštění a pokoj“. Nazývá se svátost smíření, protože dává hříšníkovi Boží lásku, která usmiřuje: „Smiřte se s Bohem!“ (2 Kor 5,20). Ten, kdo žije z milosrdné lásky Boží, je ochoten odpovědět na Pánovu výzvu: „Jdi se napřed smířit se svým bratrem“ (Mt 5,24).
„Dali jste se obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni pro jméno Pána Ježíše Krista a skrze Ducha našeho Boha“ (1 Kor 6,11). Je třeba si uvědomit velikost Božího daru, který je nám dáván ve svátostech uvedení do křesťanského života, abychom pochopili, jak není hřích přípustný pro toho, kdo „se oblékl v Krista“. Apoštol svatý Jan však také tvrdí: „Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda“ (1 Jan 1,8). A sám Pán nás učil se modlit: „Odpusť nám naše viny“ (Lk 11,4), když spojil vzájemné odpuštění našich urážek s odpuštěním našich vin, které nám Bůh udělí.
Obrácením ke Kristu, novým zrozením ve křtu, darem Ducha svatého, Kristovým tělem a krví, které jsme přijali jako pokrm, jsme se stali před ním „svatými a neposkvrněnými v lásce“ (Ef 1,4), jako je před ním „svatá a bez poskvrny“ (Ef 5,27) sama církev, Kristova nevěsta. Nicméně nový život přijatý v uvedení do křesťanského života neodstranil křehkost a slabost lidské přirozenosti ani náklonnost ke hříchu, kterou tradice nazývá žádostivost; ta zůstává v pokřtěných, a oni proto při svých zkouškách v boji křesťanského života musejí být podporováni Kristovou milostí. Tento boj je bojem obrácení, jehož konečným cílem je svatost a věčný život, k němuž nás Pán nepřestává volat.
Ježíš volá k obrácení. Tato výzva je podstatným prvkem hlásání království: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1,15). Tato výzva se v kázání církve obrací především k těm, kteří ještě neznají Krista a jeho evangelium. Křest je tedy hlavním místem prvního a základního obrácení. Skrze víru v radostnou zvěst a skrze křest se člověk zříká zla a získává spásu, to jest odpuštění všech hříchů a dar nového života.
Kristova výzva k obrácení však zaznívá v životě křesťanů stále. Toto druhé obrácení je trvalý úkol pro celou církev, v níž „však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy“. Toto úsilí o obrácení není pouze lidským dílem. Je to dynamismus „zkroušeného srdce“, jež přitahuje a jímž hýbá milost, aby odpovědělo na milosrdnou lásku Boha, který si nás dříve zamiloval.
Dokazuje to obrácení svatého Petra poté, co třikrát zapřel svého Mistra. Pohled nezměrného Ježíšova milosrdenství vyvolává u Petra slzy lítosti a po zmrtvýchvstání Páně trojí vyznání jeho lásky k Ježíšovi. Druhé obrácení má také společenský rozměr. Je to vidět na výzvě Pána k celé církvi: „Upamatuj se! … Obrať se tedy“ (Zj 2,5.16). O těchto dvou obráceních říká svatý Ambrož, že v církvi „je voda a slzy: voda křtu a slzy pokání“.
Ježíšova výzva k obrácení a k pokání, jako již u proroků, nemíří především na vnější skutky, „žíněné roucho a popel“, posty a umrtvování, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání. Bez něho zůstávají kající skutky neplodné a lživé; vnitřní obrácení naopak nutí k tomu, aby se tento postoj projevil navenek, kajícími úkony a skutky.
Vnitřní pokání je radikální, nové zaměření celého života, návrat, obrácení k Bohu celým srdcem, rozchod s hříchem, odvrácení od zla, spolu s odporem vůči špatným činům, které jsme spáchali. Zároveň s sebou přináší touhu a předsevzetí změnit život s nadějí na Boží milosrdenství a důvěrou v pomoc jeho milosti. Toto obrácení srdce doprovází bolest a spásonosný smutek, který Otcové nazývají zkroušenost srdce“.
Lidské srdce je těžkopádné a zatvrzelé. Je třeba, aby Bůh dal člověku nové srdce. Obrácení je především dílem Boží milosti; ta nám dává, abychom se ve svých srdcích k němu vrátili: „Vrať nás, Hospodine, k sobě a my se vrátíme“ (Pláč 5,21). Bůh nám dává sílu začít znovu. Tím, že naše srdce objeví velikost Boží lásky, se zachvěje hrůzou a tíží hříchu a začíná se bát urazit Boha hříchem a odloučit se od něho. Lidské srdce se obrátí, zahledí-li se na toho, který byl proboden našimi hříchy. „Upírejme pohled na Kristovu krev a uvažujme, jak byla drahá pro Boha, jeho Otce; vždyť tím, že byla vylita za naši spásu, nabídl Bůh celému světu milost obrácení.“
“.
…
Eucharistie
„Náš Spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované snoubence církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy.“
Eucharistie je „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“. „Ostatní svátosti a také všechny církevní služby a apoštolská díla souvisejí s posvátnou eucharistií a jsou k ní zaměřeny. Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka.“
„Společenství božského života a jednota Božího lidu, které vytvářejí podstatu církve, jsou vyjádřeny a uskutečněny eucharistií. V ní máme jak vyvrcholení činnosti, kterou Bůh posvěcuje svět v Kristu, tak i bohopoctu, kterou lidé vzdávají Kristu a skrze něj Otci v Duchu svatém.
Konečně se prostřednictvím eucharistické oběti spojujeme již nyní s nebeskou liturgií a předjímaje věčný život, kdy „Bůh bude všechno ve všem“ (1 Kor 15,28).
Nevyčerpatelné bohatství této svátosti se vyjadřuje různými jmény, která se jí dávají. Každé vyzdvihuje některé její rysy. Nazývá se: Eucharistie, protože je díkůvzdáním Bohu. Výrazy „eucharistein“ (děkovat) (Lk 22,19; 1 Kor 11,24) a „eulogein! (žehnat) (Mt 26,26; Mk 14,22) připomínají židovská požehnání, která — především během jídla — velebí Boží díla: stvoření, vykoupení a posvěcení.
Večeře Páně, protože jde o večeři, kterou měl Ježíš se svými učedníky v předvečer svého utrpení a o předjímání svatební hostiny Beránka v nebeském Jeruzalémě. Lámání chleba, protože tento typický obřad židovské večeře použil Ježíš, když požehnal a rozděloval chléb jako „první u stolu“, zvláště během Poslední večeře. Podle tohoto gesta ho učedníci poznali po jeho zmrtvýchvstání; tímto výrazem také první křesťané označovali svá eucharistická shromáždění. Tím vyjádřili, že všichni, kteří přijímají jediný rozlámaný chléb, Krista, vstupují do společenství s ním a vytvářejí s ním jedno tělo. Eucharistické shromáždění [synaxis], poněvadž eucharistie se slaví ve shromáždění věřících, jež jsou viditelným výrazem církve.
Památka utrpení a zmrtvýchvstání Páně Nejsvětější oběť, protože zpřítomňuje jedinou oběť Krista Spasitele a zahrnuje také oběť církve; nebo také oběť mše svaté, „oběť chvály“ (Žid 13,15), duchovní oběť, oběť čistá a svatá, protože je naplněním všech obětí Starého zákona a jejich překonáním. Svatá a božská liturgie, protože veškerá liturgie církve má svůj střed a svůj nejhutnější výraz ve slavení této svátosti; a v tomtéž smyslu se také nazývá slavením svatých tajemství. Mluví se také o Nejsvětější svátosti, poněvadž je to svátost svátostí. Tímto výrazem se označují eucharistické způsoby uchovávané ve svatostánku.
Přijímání (communio), protože touto svátostí se spojujeme s Kristem, který nám dává účast na svém těle a na své krvi, abychom vytvořili jediné tělo; kromě toho se hovoří o svatých věcech [ta hagia; sancta] — to je první význam výrazu „communio sanctorum“ (společenství svatých), o němž hovoří apoštolské vyznání víry — andělský chléb, nebeský chléb, lék nesmrtelnosti, pokrm na cestu (viaticum) …
…
Svátost manželství
„Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost.“
Písmo svaté začíná stvořením muže a ženy k Božímu obrazu a podobě a končí viděním „svatby Beránkovy“ (Zj 19,9). Od začátku až do konce Písmo mluví o manželství a jeho „tajemství“, o jeho ustanovení a o smyslu, jaký mu dal Bůh, o jeho původu a cíli, o tom, jak se různým způsobem uskutečňovalo během celých dějin spásy, o jeho těžkostech vyplývajících z hříchu a o jeho obnovení „v Pánu“(1 Kor 7,39), v Nové smlouvě Krista a církve.
„Důvěrné společenství života a manželské lásky … Stvořitel založil a vybavil vlastními zákonitostmi … Sám Bůh je původcem manželství.“ Povolání k manželství je vepsáno do samé přirozenosti muže a ženy, jak vyšli z rukou Stvořitele. Manželství není čistě lidské zřízení, přes všechny změny, kterými prošlo během staletí, v různých kulturách, sociálních strukturách a v duchovních postojích. Tyto rozmanitosti nesmějí dát zapomenout na společné a trvalé rysy. I když důstojnost této instituce nevysvítá všude se stejnou jasností, existuje ve všech kulturách určitý smysl pro velikost manželského spojení, protože „šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného společenství“.
Bůh, který stvořil člověka z lásky, jej také povolal k lásce; to je základní a vrozené povolání každé lidské bytosti. Vždyť člověk je stvořen k obrazu a podobě Boha, který „je láska“ (1 Jan 4,8.16). Protože Bůh ho stvořil jako muže a ženu, jejich vzájemná láska se stává obrazem absolutní a nepomíjivé lásky, jakou Bůh miluje člověka. V očích Stvořitele je to dobré, velmi dobré. A tato láska, které Bůh žehná, je určena k tomu, aby byla plodná a uskutečňovala se ve společném díle ochrany stvoření: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji“ (Gn 1,28).
Písmo svaté tvrdí, že muž a žena jsou stvořeni jeden pro druhého: „Není dobré, aby člověk byl sám“ (Gn 2,18). Žena, „tělo z jeho těla“, jemu rovná, jemu nejbližší mu byla dána Bohem jako „pomoc“, a představuje tak Boha, který nám přichází na pomoc. „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2,24). Sám Pán ukazuje, že to znamená nepomíjivou jednotu jejich dvou existencí, když připomíná, jaký byl „od počátku“ plán Stvořitele: „Už tedy nejsou dva, ale jeden“ (Mt 19,6).
…
Pomazání nemocných
„Svátostí pomazání nemocných a modlitbou kněží doporučuje celá církev své nemocné trpícímu a oslavenému Pánu, aby jim ulehčil a zachránil je. Vybízí je, aby se dobrovolně přidružili ke Kristovu utrpení a k jeho smrti, a tak byli prospěšní Božímu lidu.“
Nemoc a utrpení vždy patřily k nejvážnějším problémům, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. Každá nemoc nám může dát zahlédnout smrt.
Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolává hledání Boha a návrat k němu.
Člověk Starého zákona prožívá nemoc před Bohem. Před ním také proléval slzy nad svou nemocí; od něho, Pána života a smrti, si snažně vyprošuje uzdravení. Nemoc se stává cestou k obrácení a Božím odpuštěním začíná uzdravení. Izrael zakouší, že nemoc je jakýmsi tajemným způsobem spojena s hříchem a zlem a že věrnost Bohu podle jeho Zákona navrací život: „Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji“ (Ex 15,26). Prorok nahlíží, že utrpení může mít i výkupný smysl za hříchy druhého. Nakonec Izaiáš ohlašuje, že Bůh dopřeje Sionu čas, kdy odpustí každou vinu a vyléčí každou nemoc.
Kristův soucit s nemocnými a jeho četná uzdravení nemocných všeho druhu jsou jasným znamením skutečnosti, že „Bůh navštívil svůj lid“ (Lk 7,16) a že Boží království je blízko. Ježíš nemá jen moc uzdravovat, nýbrž i odpouštět hříchy: přišel uzdravit úplně celého člověka, duši i tělo; je lékařem, jakého nemocní potřebují. Jeho soucit se všemi trpícími jde tak daleko, že se s nimi ztotožňuje: „Byl jsem nemocen, a navštívili jste mě“ ‘Mt 25,36). Jeho přednostní láska k nemocným nepřestala během staletí zcela zvláštním způsobem podněcovat křesťany k tomu, aby pečovali o všechny, kdo trpí na těle i na duchu. Ona je zdrojem neúnavného úsilí přinášet jim úlevu v jejich trápeních.
Ježíš často žádá nemocné, aby věřili. K uzdravování používá znamení: sliny a vkládání rukou, bláto a omývání. Nemocní se snaží dotknout se ho, „protože z něho vycházela síla a uzdravovala všechny“ (Lk 6,19). Tak se nás Kristus ve svátostech i nadále „dotýká“, aby nás uzdravoval.
Kristus, pohnut tolikerým utrpením, nejen dovolil, aby se ho nemocní dotýkali, ale bere jejich trápení za své: „Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci“ (Mt 8,17). Avšak neuzdravil všechny nemocné. Jeho uzdravení byla znamením příchodu Božího království. Ohlašovala mnohem radikálnější uzdravení: vítězství nad hříchem a nad smrtí skrze jeho velikonoční oběť. Kristus vzal na kříži na sebe celou tíži zla a „sňal hříchy světa“ (Jan 1,29); nemoc je pouze důsledkem. Svým utrpením a svou smrtí na kříži dal Kristus utrpení nový smysl: od té doby nás utrpení může připodobnit Kristu a spojit s jeho vykupitelským utrpením.
Kristus vybízí své učedníky, aby ho následovali tím, že také sami vezmou na sebe svůj kříž. Tím, že ho následují, nabývají nový způsob vidění nemoci a nemocných. Ježíš je přidružuje ke svému životu chudoby a služby. Dává jim podíl na službě soucitu a uzdravování: „Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je“ (Mk 6,12-13).
Vzkříšený Pán obnovuje toto vyslání (V mém jménu … budou vkládat ruce na nemocné a uzdraví je“: Mk 16,17-18) a potvrzuje to znameními (zázraky), které církev koná, když vzývá jeho jméno. Tato znamení ukazují zvláštním způsobem, že Ježíš je opravdu „Bůh, který dává spásu“.
Duch svatý dává některým zvláštní charisma uzdravování, aby ukázal sílu milosti Zmrtvýchvstalého. Nicméně ani nejintenzívnější modlitby nedosáhnou uzdravení všech nemocí. Tak se svatý Pavel musel od Pána naučit: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti“ (2 Kor 12,9); snášená utrpení mohou mít ten smysl, pro který „na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev“ (Kol 1,24).
Apoštolská církev zná zvláštní obřad ve prospěch nemocných dosvědčený svatým Jakubem: „JE někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně; modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,14-15). Tradice rozpoznala v tomto obřadu jednu ze sedmi svátostí církve.
…
Křesťanský pohřeb
Všechny svátosti mají za svůj cíl poslední paschu (přechod) Božího dítěte, která je přes smrt uvádí do života v království. Tehdy se splňuje, co vyznává ve víře a v naději: „Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku.“
Křesťanský smysl smrti se zjevuje ve světle velikonočního tajemství Kristovy smrti a jeho zmrtvýchvstání, v němž spočívá naše jediná naděje. Křesťan, který umírá v Kristu, opouští „domov tělesný“ a odebírá se „do domova k Pánu“ (2 Kor 5,8).
Dnem smrti, na konci jeho svátostného života, začíná pro křesťana dovršení jeho znovuzrození započatého křtem, definitivní „připodobnění k obrazu Syna“ udělené pomazáním Ducha svatého a účast na hostině Království, kterou předjímala eucharistie, i když má ještě zapotřebí dalších očišťování, aby mohl obléci svatební šat.
Církev, která jako matka nosila svátostným způsobem křesťana ve svém lůně během jeho pozemského putování, ho doprovází na konci jeho pouti, aby ho předala „do rukou Otce“. Odevzdává Otci v Kristu dítě jeho milosti a v naději ukládá do země semeno těla, které vstane z mrtvých ve slávě. Toto odevzdání se plně slaví při eucharistické oběti; žehnání, jež předcházejí a následují, jsou svátostiny.
Křesťanský pohřeb je liturgickým obřadem církve. Služba církve se v tomto případě zaměřuje na to, aby vyjádřila se zesnulým účinné společenství, aby se na něm podílela obec věřících, shromážděná na pohřbu, a aby byl zvěstován věčný život.